Tak jsme se zase sešly, Klaruško. Musím říct, že s touhle holkou se fakt nikdy nenudím, její věčný úsměv od ucha k uchu, hluboké myšlenky a touha být milována a milovat z ní dělá něco nepolapitelného a křehkého zároveň. No a s touhle holčinou jsme se rozhodly jít na výlet. Kam? Koukneme se do mapy, všechno naplánujeme a dáme vám vědět, jasný? Takhle zněl plán. Původně nás mělo jít 6, nakonec jsme šly 2 a to Kláruš bolela pravá strana hlavy a mě dolní část břicha. Nechaly jsme se přiblížit vlakem do Berouna, jo nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla v tomhle městě taky být, ale dojely jsme tam a po nakoupení nějakých dalších drobností na cestu, abychom náhodou “nehladověly”, jsme vyrazily směr červená. Měly jsme před sebou 16 kiláků, po cestě nahoru a dolů jsme probraly všechno možné i nemožné, zoufaly jsme si a radovaly, bylo nám těžko i veselo. A nakonec jsme zůstaly stát ohromené pod tím úžasným dílem zvaný Karlštejn a musím opravdu uznat, že tohle bylo důstojné místo pro našeho římského císaře a českého krále Karla IV. Uznale jsem obhlížela stavbu, než mě Kláruška dotáhla do nejbližší hospody. S pocitem úlevy jsme si daly svařáka, pořádnou porci jídla a tak dokonale zakončily náš denní pochod. Pak jsme procházely prázdné ulice městečka pomalu se zahalující do tmy a představovaly si jejich plnost v letní sezóně. Teď na nás jen hladově koukaly prázdné vytrýny a zamčené obchody. Mluví tady někdo česky? Dá se tady koupit česká zmrzlina? A vůbec, kdy nám jede vlak zpátky do Mokropsů…?
