Po dlouhé době se mám sejít s mým bratrancem. Nesměle špitl, že by rád vzal svou přítelkyni a že by mě chtěl seznámit. Cítím se být polichocena a souhlasím. Když jsem ráno vyrážela do práce, nějaké nutkání mě vrátilo zpátky do bytu pro můj foťák, sebrala jsem ho tedy (protože poslouchat svůj vnitřní hlas se mi už mnohokrát vyplatilo) a úžasle jsem sledovala, jak se venku probírá sluníčko do blankytného dne. Práce mi naprosto přebrala myšlenky na jakékoliv focení, cítím se být unavená. A ještě k tomu mám zpoždění. Vítáme se, zdravíme, seznamujeme, míříme do restaurace dát si kofču a topinku a když jsme probrali všechna zákoutí našich životů, vyrazili jsme zas do toho krásně prosluněného dne. Teď jsem zase nesměle špitla já – nechcete udělat pár společných fotek? Podívali se na sebe, usmáli a přikývli, co jiného jim taky zbývalo, že? :) Následovala smršť, byli jsme jak tornádo, které se řítilo ulicemi kolem Mírového náměstí. Po 1,5 hodině jsem si uvědomila, jak ten čas šíleně letí a že mi právě ujel autobus. No nic, je krásně a já měla ještě pár slibných fotek před sebou.
Děkuji Adamovi i Romči za skvělé pózování, odhození veškerých zábran a musím říct, že takhle skvěle se mi už dlouho nefotilo! :)
1 komentář:
quite romantic shots :)
Okomentovat